Pomeranč

Když jsem si před nedávnem, pohledem na kalendář uvědomil, že už jsou tady opět Vánoce, tak se mi, ostatně jako vždy v těchto souvislostech, jemně stáhlo hrdlo dojetím. Vánoce si totiž, těžko vysvětlitelným způsobem i přes komerční bouři, která kolem nás zuří, stále uchovávají osobitou poezii. A možná, zaplaťpánbůh, čím více se rozevírají nůžky mezi businessem a emocemi, tím více vyvstává pravý význam Vánoc napovrch. Ukazuje se, že jsme všichni stále více unaveni jakousi prazvláštní „povinností“ zahrnout své bližní dárky, které by měly mít viditelnou hodnotu a při soukromých rozhovorech si stále více potvrzujeme, že to hlavní, co potřebujeme, nejsou věci, ale vzájemné city. A ty v žádném supermarketu nepořídíme ani za milion. Náhodou jsem při svých expresivních úvahách o smyslu Vánoc narazil na povídku od oblíbeného autora Roberta Fulghuma. Má název Pomeranč. Ani jsem se ještě nezahryzl do prvních řádků, a už jsem si vzpomněl na své dětství, když jsem před Vánoci na Mikuláše za oknem objevil pomeranč či mandarinku a po oloupání vzácného ovoce ucítil nenapodobitelnou exotickou vůni, která byla během celého roku nedostupná. Během čtení povídky, jsem pak musel šáhnout i po kapesníku. Její obsah je vlastně docela „obyčejný“. Autor v ní převypráví příběh staré ženy, která vzpomíná na své dětství. Jako dítě žila na Islandu v malé osadě, která byla velmi vzdálena civilizaci. Blížily se Vánoce a dlouho před nimi hustě sněžilo. Osada byla zcela odříznuta od potravin a jejich domov a celé široké okolí bylo zasypáno sněhem. Možnost, jak dosáhnout na nové potraviny byla velmi malá. Znamenala několik dní cesty na koni ve sněhové vánici. Proto bylo vše v domě podřízeno nouzovému, úspornému režimu. V zasněžené chaloupce žila rodina se čtyřmi dětmi. Když tatínek ráno 25. prosince zavolal děti ke krbu, v němž hořel usušený koňský trus, došlo k velkému překvapení. Na krbu ležel velký pomeranč. Rozzářené dětské oči hltaly oranžovou kouli nevěřícným pohledem. Kde se vzal v domě pomeranč? Kdo jej v dlouhé nepřetržité vánici přinesl? Když tuhle otázku položily děti tatínkovi, dostalo se jim krátké odpovědi. „Zázrak, prostě zázrak“. Poté došlo na dělení pomeranče, na nějž vypravěčka vzpomíná jako na jeden ze svých největších životních zážitků. Kousíček po kousíčku se obřadně předával do natažených dětských rukou. Vzpomíná na vůni a sladkou šťávu tekoucí po prstech. Prostě „zázrak“. Pravidelně během dalších Vánoc se děti snažily z tatínka dostat to velkou tajnost odkud, že se pomeranč vzal. Tatínek ale vždycky odpovědět totožně: „Zázrak“. Své tajemství si odnesl do hrobu a děti se nikdy cestu pomeranče do jejich chaloupky v onen nevlídný čas nedozvěděly. Po přečtení povídky jsem dostal strašnou chuť na pomeranč a tak jsem si jej prostě vzal z lednice. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, jak jednoduše můžeme dnes šahat na zázraky. Jak máme vše na dosah. Buďme rádi za to, že žijeme v našich skvělých životních podmínkách, ale uvědomujme si častěji, že nic z toho není samozřejmé a hlavně, že nejdůležitější ze všeho je to, co není hmatatelné, tedy pokora, skromnost a vztahy mezi námi, ty by nám ani sněhová bouře, ekonomická krize či jiný nedostatek nikdy neměl vzít.